Pokud bychom chtěli skutečně přepsat historii, nestačilo by změnit školství, několik knih nebo jednu generaci učitelů.
Museli bychom zasáhnout prakticky celý systém, prostřednictvím kterého společnost uchovává, interpretuje a předává poznání.
Politickou moc.
Státy určují hranice, zákony, školské systémy, veřejné instituce, financování, archivy i podobu oficiálních dokumentů. S pádem států a vznikem nových režimů se může měnit také způsob, jakým je minulost vykládána.
Školství.
Nestačilo by změnit jednu učebnici. Musely by se změnit osnovy, vzdělávání učitelů, univerzity, historické obory a především to, co další generace dostává od dětství jako základní obraz světa.
Náboženské instituce.
Církve po staletí uchovávaly rukopisy, kroniky, matriky, knihovny a archivy. V evropském prostoru sem nevyhnutelně patří také Vatikán. Kdo zkoumá přenos historické paměti, nemůže tak rozsáhlé a staré institucionální archivy jednoduše vynechat.
Archivy a knihovny.
Tohle by bylo naprosto zásadní. Archiv je pamětí společnosti. Pokud dokument zmizí, další generace z něj už nemůže čerpat. Pokud přežije, představuje naopak potenciální kontrolu současného historického příběhu.
Knihy a vydavatelství.
Nestačilo by napsat nové knihy. Staré knihy by musely postupně zmizet z běžného oběhu, být zničeny, zapomenuty, nahrazeny novými vydáními nebo se stát natolik obtížně dostupnými, že je většina společnosti přestane znát.
Mapy a zeměpis.
Mapa není pouze obrázek území. Říká člověku, jak je svět rozdělený, jak se místa jmenují, kde vedou hranice a co na daném území existuje.
Muzea a archeologii.
Nestačilo by vlastnit předměty minulosti. Rozhodující je také jejich datování, zařazení a příběh, který kolem nich vytvoříme.
Stejný předmět může přežít stovky let – ale jeho význam další generace poznává prostřednictvím interpretace.
Vědu a akademický svět.
Pokud bychom chtěli změnit celý obraz minulosti a světa, nestačila by historie. Musela by s novým obrazem korespondovat archeologie, geologie, antropologie, lingvistika, medicína, fyzika a další oblasti poznání.
Média.
Noviny, rozhlas, film a televize umožnily poprvé předávat stejný příběh milionům lidí současně.
Internet tento proces posunul ještě dál.
Ekonomiku a průmysl.
Změnou způsobu práce a výroby se mění každodenní zkušenost člověka. Staré dovednosti mohou během několika generací přestat být potřebné a spolu s nimi mizí část praktického poznání.
Medicína a vztah k vlastnímu tělu.
Pokud se poznání těla přesouvá od rodinné a osobní zkušenosti k odborným institucím, mění se také místo, kde člověk hledá odpověď na otázku, co se s ním děje.
Města a architekturu.
Budovy jsou dokumenty, které nelze zavřít do knihovny.
Proto by při skutečně hlubokém přepsání minulosti představovaly problém.
Musely by zmizet, být přestavěny – nebo by jejich původ a účel musel dostat vysvětlení slučitelné s novým příběhem.
Jazyk.
Pokud se během několika generací změní význam slov, může člověk číst původní text a přesto mu rozumět jinak než člověk, který jej napsal.
Rodinu a generační paměť.
Tohle je možná největší překážka ze všech.
Dokud babička může říct vnučce:
„Tohle nebylo tak, já jsem tam byla,“
žádný nový příběh není úplný.
Proto potřebujeme především čas.
A právě tady se vrací těch 150–200 let.
Prvních 20–30 let stále žije obrovské množství přímých svědků.
Po 50–70 letech přechází jejich zkušenost převážně do vyprávění.
Po 80–100 letech zbývají hlavně děti a vnoučata původních svědků.
Po 150 letech už původní svět nezná prakticky nikdo osobně.
A po 200 letech jsme přibližně sedm až osm generací daleko.
Původní svět už člověk nemůže porovnat s vlastní zkušeností.
Musí jej rekonstruovat.
Z knih.
Z archivů.
Z map.
Ze staveb.
Z archeologických nálezů.
Z muzeí.
Z rodinných dokumentů.
A z výkladu institucí, které všechny tyto stopy uchovávají a interpretují.
Proto by k opravdu hlubokému přepsání historie nestačilo změnit příběh.
Bylo by potřeba změnit celý řetězec:
co se zachovalo → kdo to uchovává → kdo k tomu má přístup → jak je to interpretováno → co se učí děti → co opakují média → co společnost považuje za autoritu → a nakonec co člověka vůbec napadne zpochybnit.
A ani potom by přepsání nebylo dokonalé.
Protože by stále mohly zůstat věci, které systému unikly.
Zapomenutá kniha.
Soukromý archiv.
Stará mapa.
Rodinná fotografie.
Budova.
Technický výkres.
Noviny na půdě.
Předmět, jehož existence nezapadá do očekávání.
A právě proto by při hledání případného přepsání historie nebylo nejzajímavější hledat pouze to, co nám dnešní příběh říká.
Bylo by mnohem zajímavější hledat to, co přežilo mimo něj.
Pokračovat v bádání → 2. A co když je to skutečné?
Vrátit se na začátek série – Než začneme hledat pravdu→
Kam dál?
← Zpět mezi příběhy a zamyšlení
[Příspěvky]
⌂ Vrátit se na hlavní cestu
[Rozcestník]