Od dětství nám někdo říká, jak svět funguje. Nejdřív rodiče, potom škola, učebnice, učitelé, knihy, televize, odborníci, instituce a dnes také internet. Učíme se názvy věcí, dozvídáme se, co se stalo před námi, jak vypadá svět, co je možné a co nemožné, co je normální, čemu věřit, čemu se smát a nad čím už vlastně ani není potřeba přemýšlet. A většinu toho přijmeme dávno předtím, než jsme schopni položit si jednoduchou otázku: Jak to vlastně vím?
Zkus se na chvíli opravdu podívat na svůj vlastní život. Kolik věcí, které považuješ za skutečnost, jsi skutečně viděl, zažil nebo osobně ověřil? A kolik jich jednoduše víš proto, že ti je někdo řekl, ukázal, napsal do knihy nebo předal jako něco, o čem už není potřeba pochybovat? Není na tom samo o sobě nic špatného. Bez předávání poznání bychom každou generaci začínali znovu od nuly. Jenže právě tady začíná otázka, která mě zastavila: Co když naše realita není tvořena pouze tím, co je kolem nás, ale také tím, co jsme se naučili kolem sebe vidět?
A potom je tu minulost. Nikdo z nás nebyl v roce 1825. Nevíme z vlastní zkušenosti, jak tehdejší člověk skutečně vnímal svět, co věděl, čemu rozuměl nebo co považoval za samozřejmé. Máme po něm knihy, mapy, stavby, obrazy, předměty, dokumenty a vyprávění. Máme stopy. Jenže společně s nimi máme také jejich výklad. A právě někde mezi tím, co po minulosti skutečně zůstalo, a tím, co nám dnes říkáme, že to znamená, vzniká prostor pro otázku.
Tahle série proto nezačíná tvrzením „Historie je lež.“ To by bylo příliš jednoduché. Stejně tak nechci začínat opačnou jistotou, že všechno, co jsme se naučili, musí být přesným obrazem toho, co se skutečně stalo. Chci na chvíli odložit obě možnosti a prostě se podívat.
Co by vlastně bylo potřeba, aby se během několika generací zásadně změnila kolektivní paměť lidí? Jak dlouho by taková proměna trvala? Co by se muselo změnit ve školství, jazyce, institucích, městech, rodinách, způsobu života a předávání informací? A když si nejprve vytvoříme takový model bez ohledu na konkrétní historii, můžeme udělat ještě jednu věc – položit jej vedle posledních přibližně dvou set let a sledovat, co do sebe zapadá a co ne.
Možná zjistíme, že pro všechno existuje docela obyčejné vysvětlení. Možná narazíme na souvislosti, u kterých se budeme chtít zastavit déle. Možná některé naše představy zesílí a jiné se úplně rozpadnou. Nevím. A právě proto tam chci jít.
Protože hledat pravdu pro mě neznamená vyměnit jednu víru za druhou. Znamená to být ochotný sáhnout i na vlastní jistoty. Podívat se na něco, čemu jsem celý život věřil, a dovolit si položit otázku, aniž bych předem potřeboval znát odpověď.
Možná totiž největší překážkou hledání není to, že před námi někdo něco ukryl. Možná přichází mnohem dřív – ve chvíli, kdy jsme si na svůj obraz světa zvykli natolik, že už nás ani nenapadne podívat se jinam.
A právě tady naše cesta začíná.
Kdybych na chvíli odložil všechno, co mi kdy kdo řekl o světě – co z toho, čemu říkám „realita“, bych skutečně věděl sám?
Pokračovat ve čtení této série:
- Co všechno by bylo potřeba změnit?
- A co když je to skutečné?
- Když položíme obě časové osy přes sebe
- Jak vůbec vzniká kolektivní realita člověka?
- Komiks – Než začneme hledat pravdu
Kam dál?
← Zpět mezi příběhy a zamyšlení
[Příspěvky]
⌂ Vrátit se na hlavní cestu
[Rozcestník]