Když zahodíme jak naši hypotézu o záměrném přepisování, tak konkrétní historii posledních 200 let, zůstane čistá otázka:
Jak vůbec vzniká kolektivní realita člověka?
A pak zjistíme, že k jejímu úplnému přepsání možná není nutný žádný centrální „přepisovač“. Stačilo by dlouhodobě změnit prostředí, ve kterém se lidské vědomí formuje.
Potřeboval bys změnit několik základních vrstev:
Paměť. Člověk musí ztratit přímé spojení se světem předchozích generací. Jakmile nejsou svědci, minulost už není zkušenost. Je to informace.
Prostředí. Nová generace se musí narodit do natolik odlišného světa, že zkušenost předků pro ni přestane být přirozeně srozumitelná.
Jazyk. Změníš-li slova, jejich významy a pojmy, měníš zároveň rámec, kterým člověk minulost interpretuje.
Poznání. Musí se změnit odpověď na otázku: „Jak vím, že něco vím?“ Od vlastní zkušenosti a generačního předávání směrem k externím zdrojům poznání.
Autoritu. Společnost potřebuje mechanismus, kterým rozhoduje, kterým zdrojům věří více než jiným. Nemusí jít o jednu instituci. Může to být celý systém vzájemně se potvrzujících autorit.
Vzdělávání. Každá další generace musí dostat relativně soudržný základní model světa ještě dříve, než je schopna jej sama kriticky zkoumat.
Každodenní zkušenost. Nestačí člověku něco říkat. Nový obraz světa musí odpovídat tomu, co každý den skutečně používá a zažívá. Teprve potom se stává samozřejmostí.
Informace. Společnost musí mít společný způsob jejich uchovávání, vyhledávání, třídění a předávání. Ten zároveň určuje, které informace člověk snadno nalezne a které téměř nikdy nepotká.
Generace. A nakonec potřebuješ čas. Ne proto, aby lidé zapomněli na povel. Ale proto, aby postupně odešli všichni, pro které byl předchozí svět osobní zkušeností.
A tady se děje něco podstatného.
K úplnému přepsání kolektivního vědomí by možná nebylo potřeba vymazat všechny důkazy.
To je téměř nemožné.
Stačilo by, aby další generace měla úplně jiný referenční rámec.
Představ si starou knihu ležící na stole. Nemusíš ji spálit. Člověk ji může dokonce přečíst.
Ale pokud už nerozumí dobovému jazyku, nezná prostředí jejího autora, používá jiné kategorie myšlení a od dětství dostal jiný model světa, bude stejná slova interpretovat jinak než člověk před 200 lety.
A tím se dostáváme k něčemu ještě hlubšímu:
Nejtěžší není přepsat historii. Nejtěžší je přepsat samozřejmost.
Protože historie říká:
„Takhle to bylo.“
Ale kolektivní vědomí říká:
„Takhle svět funguje.“
Jakmile se druhá věta pevně usadí, člověk podle ní začne sám filtrovat první.
Nemusí existovat zákaz.
Nemusí existovat cenzor.
Nemusí existovat člověk, který každé ráno rozhoduje, čemu budou ostatní věřit.
Systém se může reprodukovat sám.
Rodič předá svůj obraz světa dítěti. Učitel žákovi. Autor čtenáři. Odborník veřejnosti. Média publiku. Algoritmus uživateli.
A každý z nich může být naprosto přesvědčený, že pouze předává pravdu, kterou sám poznal.
To mění i naše původní schéma.
Už to nemusí být:
NĚKDO → změní historii → lidé jí uvěří.
Může to být:
ZMĚNA PROSTŘEDÍ → změna zkušenosti → změna jazyka → změna autorit → změna předávání → generační výměna → nová samozřejmost.
A potom už nepotřebujeme rozhodnout, zda za tím na začátku někdo stál.
Můžeme položit mnohem základnější otázku:
Kolik z toho, co dnes považuji za samozřejmou realitu, skutečně znám z vlastní zkušenosti — a kolik jsem převzal od lidí a systémů, kteří to zase převzali od někoho před nimi?
Pokračovat v bádání → 5. Komiks – Než začneme hledat pravdu
Vrátit se na začátek série – Než začneme hledat pravdu→
Kam dál?
← Zpět mezi příběhy a zamyšlení
[Příspěvky]
⌂ Vrátit se na hlavní cestu
[Rozcestník]