Možná zkouška?
Proplouval jsem mezi dlouhými zelenými listy a občas se jich jemně dotkl. Pohybovaly se pomalu s vodou, sklouzávaly kolem těla a celé místo působilo zvláštně klidně. Nikam jsem nespěchal. Vlastně jsem ani nevěděl, kam plavu. Nechal jsem tělo pohybovat se tak, jak samo chtělo, a užíval si ten zvláštní prostor kolem sebe.
Pak se tráva přede mnou pohnula.
Z dlouhých zelených listů vyplul žralok.
Obrovský.
Okamžitě jsem poznal žraloka bílého. Pomalu se vynořoval ze zeleně a já sledoval jeho tělo, dokud se přede mnou neobjevil celý. Nejvíc mě zaujaly jeho oči. Byly černé. Temné a téměř nečitelné. Chvíli jsme se na sebe dívali.
Potom rozevřel tlamu.
Čekal jsem, co udělá. Zvláštní bylo, že jsem necítil potřebu utéct. Žádná panika, žádný prudký pohyb. Jen jsem zůstal na místě a pozoroval ho.
Žralok mě pomalu obeplul.
Jednou.
Potom znovu.
Po několika kruzích jsem si všiml, že se něco mění. Neplaval pokaždé stejnou cestou. Každý další kruh byl o něco menší. Přibližoval se. Pomalu a vytrvale kolem mě stahoval smyčku.
Díval jsem se na jeho černé oči, rozevřenou tlamu a mohutné tělo proplouvající stále blíž. Člověk by řekl, že jsem jeho sousto.
Jenže já se ho nebál.
Nevím proč. Ten strach tam jednoduše nebyl. Neměl jsem potřebu před ním prchat ani přemýšlet nad tím, co bych měl udělat. Jen jsem ho sledoval, dokud se při jednom z dalších kruhů nedostal tak blízko, že jsem mohl natáhnout ruku.
A přesně to jsem udělal.
Pomalu jsem k němu natáhl dlaň a jemně se dotkl jeho kůže.
Pohladil jsem ho.
Nebyl v tom žádný plán. Nesnažil jsem se ho zastavit ani si ho nějak podmanit. Ten pohyb přišel stejně přirozeně jako všechno ostatní. Prostě jsem cítil jeho kůži pod svou dlaní a nechal ruku chvíli klouzat po jeho těle.
Žralok můj dotek přijal.
A něco se změnilo.
Přestal utahovat smyčku. Už se ke mně nepřibližoval v dalších a dalších kruzích. Jako by se po tom jediném doteku napětí mezi námi rozpustilo. Zvíře, které ještě před chvílí pomalu zmenšovalo prostor kolem mě, se uklidnilo.
Bylo to nečekaně prosté.
Žádný boj. Žádný útěk. Žádné vítězství.
Jen dotek.
Chvíli jsem ho ještě pozoroval. Potom se jeho mohutné tělo otočilo a žralok začal odplouvat. Smyčka zmizela. Kruhy skončily. Vzdaloval se ode mě mezi dlouhými zelenými listy a mířil směrem ke světlu.
Díval jsem se za ním.
Jeho tělo bylo stále menší, obklopené zelení a světlem, až se v něm nakonec úplně ztratilo.
Žralok zmizel směrem do světla.
A já zůstal tam, kde jsem byl.
Nic dalšího se nestalo. Jen ve mně zůstával zvláštní pocit, který jsem nedokázal jen tak odsunout.
Působilo to jako zkouška.
Nevěděl jsem, jestli skutečně byla. Možná jsem tomu význam přisoudil až ve chvíli, kdy žralok odplul. Přesto jsem cítil, jako by jeho příchod nebyl překážkou, kterou jsem měl porazit, ale okamžikem, kterým jsem měl projít.
A tím klíčem nebyla síla.
Bylo jím jemné pohlazení.
Ta představa mě zastavila. Dotkl jsem se něčeho, čeho bych se měl bát, a místo útoku přišel klid. Smyčka se přestala stahovat a žralok odplul.
Jako by ten dotek byl klíčem od dveří.
Jenže žádné dveře jsem neviděl.
A tak jsem je ani nehledal.
Kapitola třetí: Na druhé straně.
Chci pouze komiks – připravuje se
Součástí sekce Příspěvky – Co všechno může být pod oceány…
Návrat k Rozcestníku