Na druhé straně
Vplouval jsem hlouběji mezi dlouhé zelené listy. Čím dál jsem se dostával, tím víc se prostor kolem mě měnil. Zpočátku tu byla jen tráva, ale postupně se mezi ní začal objevovat život. Nejdřív několik drobných barevných rybek, které rychle propluly kolem a zase zmizely v porostu. Potom další. Některé se držely u dna, jiné proplouvaly mezi dlouhými listy a na okamžik se ztratily v zeleni, aby se o kus dál znovu objevily.
Přibývaly i další tvary a barvy. Mezi trávou se objevovaly korály a nejrůznější drobní živočichové. Najednou to nebyl jen nekonečný zelený porost, kterým jsem proplouval. Byl to živý svět. Kam jsem se podíval, něco se pohybovalo. Něco proplulo kolem, něco se ukrylo mezi listy, něco zůstávalo téměř nehybné na dně.
Plaval jsem dál a nechával ten svět přicházet ke mně. Neměl jsem potřebu nic chytat ani zkoumat. Jen jsem se díval. Po prázdnotě, kterou tahle cesta začala, bylo zvláštní ocitnout se najednou uprostřed tolika života. Barvy, pohyb a zeleň kolem mě vytvářely místo, ve kterém bych mohl pokračovat snad donekonečna.
Jenže potom tráva skončila.
Ne postupně. Najednou.
Dlouhé zelené listy, které mě celou dobu obklopovaly, přede mnou ustoupily a já vyplul na jejich samotný okraj. Ještě před okamžikem jsem proplouval hustým porostem a o chvíli později přede mnou nebylo nic.
Otevřel se prostor.
Připlul jsem blíž k okraji a podíval se dolů. Pode mnou začínal hluboký příkop. Jeho stěna klesala do temnoty a někde hluboko pod ní se ztrácela. Dno jsem neviděl. Čím déle jsem se díval dolů, tím méně jsem dokázal rozeznat, kde příkop vlastně končí. Byla tam jen tma.
Zůstal jsem nad jeho okrajem a potom zvedl pohled.
Na druhé straně se přede mnou otevřela krajina, kterou jsem nečekal.
Bylo to jako stát na vysokém okraji propasti a dívat se přes ni do obrovského údolí. Jen všechno bylo pod vodou. Prostor se táhl daleko přede mnou a v dálce ho uzavíraly mohutné útesy připomínající hory. Zvedaly se nad údolím a jejich tvary mizely v modravém prostoru. Najednou jsem si připadal nepatrný.
Díval jsem se do dálky a snažil se obsáhnout celý ten pohled. Hluboký příkop pode mnou, otevřené údolí za ním, vzdálené útesy. Bylo to poprvé, kdy jsem měl pocit, že se nedívám jen na nějaké místo pod vodou, ale na skutečnou krajinu.
A potom jsem si všiml něčeho uvnitř údolí.
Nejdřív to byly jen neurčité tvary. Něco, co nezapadalo mezi skály a přírodní linie okolní krajiny. Díval jsem se pozorněji a obraz se začal pomalu skládat.
Bylo tam město.
Starobylé město.
Z té vzdálenosti jsem nedokázal rozeznat, jak vypadá. Neviděl jsem jednotlivé stavby ani ulice a netušil jsem, co je to za místo. Viděl jsem jen jeho obrys rozprostřený v údolí mezi vzdálenými útesy.
Chvíli jsem se na něj díval.
Přede mnou se otevíral hluboký příkop, jehož dno mizelo ve tmě, ale nepředstavoval žádnou překážku. Nemusel jsem hledat cestu dolů ani přemýšlet, jak se dostanu na druhou stranu. Nebyl potřeba žádný most.
Mohl jsem plavat.
Odpoutal jsem se od okraje porostu a vyplul nad příkop.
Pode mnou zůstala temnota. Když jsem se podíval dolů, stále jsem neviděl jeho dno. Tentokrát mě ale nezajímalo, co se v té tmě nachází. Můj pohled směřoval před sebe.
K údolí.
K městu.
Nevěděl jsem, jaké je. Nevěděl jsem, kdo ho postavil, jak dlouho tam stojí ani jestli v něm vůbec něco najdu. Z té dálky mi neodpovídalo na jedinou otázku.
A možná právě proto mě přitahovalo.
Nemusel jsem si vybírat cestu. Tentokrát už jsem věděl, kam mířím.
Příkop pode mnou pomalu mizel za mnou a vzdálené údolí se přibližovalo. Někde uvnitř něj čekalo město, které jsem zatím dokázal rozeznat jen jako neurčitý obraz v dálce.
Nevěděl jsem, co je zač.
A tak jsem plaval blíž.
Kapitola čtrvrtá: Když oči klamou
Chci pouze komiks – připravuje se
Součástí sekce Příspěvky – Co všechno může být pod oceány…
Návrat k Rozcestníku