Když oči klamou
Vznášel jsem se na okraji obrovského podmořského příkopu a díval se do dálky. Za hlubokou propastí, jejíž dno mizelo v temnotě, se rozprostíralo údolí obklopené mohutnými skalními útvary. A někde tam, daleko přede mnou, bylo něco, co připomínalo město.
Čím déle jsem se díval, tím zřetelněji jsem rozeznával jeho obrysy. Zdálo se mi, že vidím velké bílé město. Některé stavby měly střechy ve tvaru kupolí. Z té vzdálenosti jsem nedokázal určit jejich velikost ani stáří. Nevěděl jsem, kdo by mohl něco takového postavit hluboko pod hladinou oceánu. Vlastně jsem ani nevěděl, jestli se skutečně dívám na město. Jen mi ho ten vzdálený obraz připomínal.
Rozhodl jsem se přiblížit.
Odpoutal jsem se od skalního okraje a vyplul nad příkop. Pode mnou se otevírala hlubina, do které jsem nedohlédl. Nemusel jsem hledat cestu kolem ani přemýšlet, jak se dostanu na druhou stranu. Voda mě nesla a já se mohl volně pohybovat prostorem. Plaval jsem klidným tempem a sledoval vzdálené bílé obrysy, které se postupně přibližovaly.
A potom jsem si všiml světla.
Shora pronikaly vodou světlé paprsky a dopadaly přímo na místo, ke kterému jsem mířil. Nebylo to obyčejné osvětlení. S každým dalším metrem se přede mnou měnil celý ráz krajiny. To, co ještě před chvílí vypadalo jako bílé město, začínalo ztrácet svou původní podobu. Kupole už nebyly tak zřetelné. Některé tvary se spojovaly, jiné mizely a místo nich vystupovaly nové.
Přestal jsem si být jistý tím, co vlastně vidím.
Když jsem se dostal blíž, město už nepřipomínalo město. Před očima se mi objevovaly spíše ruiny dávných kamenných staveb. Mohutné bloky, nepravidelně poskládané jeden na druhém, jako by tvořily pozůstatky budov, které tu stály nesmírně dlouho. Některé části vypadaly zachovale, jiné jako rozpadlé zdi. V duchu jsem se ptal, co je to za místo. Jak se sem mohly dostat tak obrovské kameny? A co se tu kdysi odehrálo?
Jenže stále jsem byl teprve na půli cesty.
Plaval jsem dál a s každým pohybem se měnil úhel, ze kterého jsem místo pozoroval. Světlo pronikající vodou dopadalo na jednotlivé útvary jinak. Někde vytvářelo světlé plochy, jinde hluboké stíny. Obrysy zdánlivých zdí se rozpadaly. Mohutné kamenné bloky najednou přestávaly připomínat opracovaný kámen.
A potom se přede mnou celý obraz otevřel.
Nebyla to žádná zřícenina.
Byl to obrovský korálový útes.
Zůstal jsem překvapeně hledět na něco, co jsem z dálky považoval nejprve za bílé město a potom za ruiny starobylých staveb. Teď jsem konečně viděl množství korálových útvarů, které se rozprostíraly do všech stran. Jejich tvary byly neuvěřitelně rozmanité. Některé se zvedaly vzhůru, jiné vytvářely široké členité plochy. A barvy! Tolik barev na jediném místě jsem vůbec nečekal.
Světlo pronikající vodou dopadalo na korály a proměňovalo jejich odstíny. Stačilo se nepatrně pohnout a některé barvy zesílily, jiné ustoupily. Změnil se stín, odraz nebo úhel pohledu a celý útvar vypadal jinak. Najednou jsem začínal chápat, proč jsem z dálky viděl kupole a kamenné bloky. Díval jsem se na stejné místo, ale pokaždé z jiné vzdálenosti a pod jiným úhlem.
Přiblížil jsem se až ke korálům.
Tentokrát jsem se však nechtěl ničeho dotýkat. Nechtěl jsem poškodit něco tak nádherného a křehkého. Stačilo mi dívat se. Vnímat jednotlivé tvary, barvy a jemný pohyb korálů v proudu vody.
Bylo tu zvláštní ticho.
Ne ticho prázdného místa. Spíš klid, ve kterém se neustále něco odehrávalo. Korály se jemně pohupovaly, voda kolem nich proudila a světlo měnilo jejich podobu. Nikde jsem zatím neviděl žádného živočicha. Jen korály a jejich pomalý, téměř neznatelný pohyb.
Začal jsem útes obeplouvat.
Nejdřív jsem se držel nízko u dna. Bylo světlé, dobře viditelné a všude kolem mě bylo dostatek světla. Přitom jsem věděl, že nejsem těsně pod hladinou. Nacházel jsem se hluboko v oceánu, ale zdejší prostor byl překvapivě jasný. Proplouval jsem kolem jednotlivých korálových útvarů a sledoval jejich velikost. Zblízka vypadaly úplně jinak než z dálky.
Potom jsem začal pomalu stoupat.
Nechal jsem korály pod sebou a vystoupal výš, abych se na celé místo podíval shora. Čím větší odstup jsem získával, tím více se měnil obraz pode mnou. Znovu se objevovaly tvary, které jsem předtím vůbec neviděl. Světlo dopadalo na korály pod jiným úhlem, stíny se prodlužovaly a jednotlivé části se začínaly spojovat v jeden obrovský celek.
A najednou jsem měl před očima Grand Canyon.
Samozřejmě ne ten skutečný, který znám z fotografií. Ale pohled na korálový útes shora mi ho neuvěřitelně připomínal. Členité útvary, hluboké zářezy, mohutné stěny a nepravidelné linie, které se táhly prostorem. Jako bych se vznášel nad obrovským kaňonem, jen místo vzduchu mě obklopovala voda.
Chvíli jsem se na tu krajinu díval.
Před očima jsem měl stále stejné místo. Nic se nemuselo přestavět ani proměnit v něco jiného. Stačilo, abych změnil vzdálenost a úhel pohledu.
Nejdřív město. Potom ruiny. Nakonec korálový útes. A teď obrovský kaňon.
Kolikrát jsem si už v životě myslel, že přesně vím, na co se dívám? Kolikrát jsem něco pojmenoval, aniž bych se na to podíval z jiné strany? A kolikrát jsem mohl mít před očima něco úplně jiného, než za co jsem to považoval?
Ta otázka se ve mně objevila sama. Nepotřeboval jsem na ni odpověď. Pod sebou jsem měl nádherný příklad toho, jak snadno může první dojem klamat.
Ještě chvíli jsem se vznášel nad korálovým útesem a rozhlížel se po okolí. Pak mě ale zaujalo něco úplně jiného.
Hranice světla.
V dálce, všude kolem osvětlené krajiny, se prostor postupně ztrácel v šeru. Nedokázal jsem dohlédnout, co leží za ním. Světlo, které mi umožnilo objevit nádheru korálového útesu, tam už nedosahovalo.
Díval jsem se tím směrem a cítil, jak se ve mně znovu probouzí zvědavost.
Ne strach z temnoty. Právě naopak.
Za hranicí toho, co jsem dokázal vidět, se mohlo skrývat další dobrodružství. Možná ještě zajímavější než všechno, co jsem dosud objevil. Neměl jsem tušení, jak daleko budu muset plavat ani co mě tam čeká.
Ale jedno jsem věděl.
Chci dál.
Rozhlédl jsem se naposledy po korálové krajině pode mnou. Po místě, které mě naučilo, že změna pohledu může změnit celý obraz světa.
Potom jsem se obrátil k hranici světla.
A vystřelil vpřed.
Žádné pomalé rozplouvání. Žádné váhání. Přede mnou byla dlouhá cesta a já se chtěl dostat dál. Korálový útes za mnou rychle mizel, jasné světlo postupně sláblo a voda kolem mě začínala tmavnout.
Pokračoval jsem, dokud se zářivá krajina neztratila v dálce.
Přede mnou už bylo jen šero.
A někde za ním další neznámý svět.
Kapitola pátá: Klíč z hlubin
Chci pouze komiks – připravuje se
Součástí sekce Příspěvky – Co všechno může být pod oceány…
Návrat k Rozcestníku