Pravda vyjde najevo
Výprava do hlubin vlastní představivosti
Všude kolem mě byl oheň. Žhavá hmota padala z nebe, jako by pršela láva. Výbuchy otřásaly celým prostorem a já měl pocit, že stojím přímo na místě nějakého drtivého dopadu. Nedokázal jsem rozeznat, kde se nacházím, co se vlastně stalo ani co tu zkázu způsobilo. Neviděl jsem žádné konkrétní lidi, žádné místo, které bych dokázal pojmenovat. Jen ničivou sílu, která se rozprostírala všude kolem. Nebylo kam utéct.
A právě když jsem se na ten obraz díval, stalo se něco, co jsem vůbec nečekal.
Celá scéna se začala nesmírně rychle vzdalovat. Nebylo to jako obyčejné couvání. Jako by mě něco jediným prudkým pohybem odneslo pryč. Oheň, výbuchy a žhavý déšť mizely v dálce, až se celý obraz změnil. V jediném okamžiku jsem přestal vnímat místo katastrofy a ocitl se úplně jinde.
Byl jsem v kokpitu. Ve vesmíru.
Přede mnou stála šedivá postava. Byla obrácená čelem ke mně, zády k čelním sklům kokpitu. Stáli jsme blízko sebe. Nedokázal jsem určit, kdo to je, odkud pochází ani proč se přede mnou objevil právě tento obraz. Ale jedna věc mě překvapila. Necítil jsem strach. Vůbec žádný. Naopak. Byl jsem nadšený. To, co se v mé představě právě odehrávalo, bylo tak nečekané, že jsem jen s úžasem sledoval, co přijde dál.
Přišla otázka:
„Když se obraz zastaví v kokpitu a ty spatříš toho šedivého, jaká je tvoje vlastní pozice vůči němu?“
Stáli jsme blízko sebe. On byl zády k čelním sklům a díval se přímo na mě. Nevnímal jsem ho jako nepřítele. Naopak jsem měl zvláštní pocit, jako bychom spolu hovořili. Přesto jsem neslyšel žádná slova. Bylo mi víc než příjemně. Ten okamžik ve mně vyvolával nadšení, úžas a zvědavost. Nedokázal jsem si vysvětlit, proč se v tak neznámém prostředí cítím tak dobře, ale ani jsem to nepotřeboval vědět.
Následovala další otázka:
„Když říkáš, že spolu jako byste hovořili — skutečně vnímáš nějaká slova, nebo je to spíš pocit vzájemného porozumění beze slov?“
Telepatie.
Právě tak jsem ten způsob komunikace vnímal. Žádná vyslovená slova, žádný zvuk, žádný rozhovor v podobě, jakou znám z běžného života. Přesto jsem měl pocit, že mezi námi probíhá přímé sdělování myšlenek. Jako bych rozuměl něčemu, co mi druhá postava předává, aniž by musela otevřít ústa.
Bylo to zvláštní. A přitom naprosto přirozené.
Nechtěl jsem si nic domýšlet. Nechtěl jsem té postavě přisuzovat žádné jméno ani původ. Zajímalo mě jen to, co v té chvíli skutečně vnímám. A tak přišla další otázka:
„Když mezi vámi probíhá ta komunikace beze slov, vnímáš nějaký konkrétní obsah, nebo zatím pouze samotné spojení a porozumění?“
A tehdy přišla informace.
Válka s draky.
Draci napadli Zemi.
Právě takový obsah jsem v té chvíli vnímal. Obraz ohnivé zkázy, který se přede mnou objevil po doteku kamenné tlapy, jako by najednou dostával určitou souvislost. Ale neviděl jsem žádnou skutečnou bitvu s draky. Neviděl jsem jejich útok ani konkrétní události, které by mi umožnily takové sdělení ověřit. Byla to informace, kterou jsem v rámci vizualizace vnímal při setkání se šedivou postavou.
Následovala otázka, která měla rozlišit, odkud vlastně toto sdělení přichází:
„Když k tobě přichází informace o válce s draky, vnímáš ji jako konkrétní sdělení od té postavy, nebo se ti současně objevují další obrazy, ze kterých si tuto souvislost skládáš?“
Přicházelo to od ní.
Neměl jsem před očima další bitevní scény ani obrazy, ze kterých bych si příběh skládal. Vnímal jsem to jako sdělení té postavy. A potom přišlo něco dalšího.
Jako by mi říkala:
„Teď jsme možná poražení, ale vše se jednou změní.“
Nevnímal jsem přesná vyslovená slova. Spíš jejich význam, který ke mně přicházel v podobě myšlenky. Zaujalo mě, že se v tom sdělení objevovalo „my“. Jako by postava mluvila za někoho dalšího. Ale kdo to byl? Koho představovala? A co se mělo změnit? Na tyto otázky jsem žádné odpovědi neměl.
Ani jsem je nechtěl vytvářet.
Vnímal jsem jen samotné sdělení a to, co se ve mně při jeho přijetí odehrávalo.
Potom přišla další otázka:
„Co v tobě samotném vyvolává ta věta, když ji v představě přijímáš?“
Pravda vyjde najevo.
A uvolnění.
To byly dvě věci, které přišly spontánně. Neobjevil se žádný další obraz, který by mi ukazoval, jaká pravda má vyjít najevo. Nedostal jsem žádné vysvětlení ani důkaz. Jen zvláštní pocit, že se něco jednou ukáže, a spolu s ním přišlo uvolnění.
Byl to výrazný rozdíl oproti předchozím okamžikům. Před kamenným drakem jsem cítil mrazení, při doteku jeho tlapy zvláštní stahy v hrudníku a škubání těla. Potom přišel obraz ničivé katastrofy. A teď, v kokpitu před šedivou postavou, se moje tělo uvolňovalo.
Nesnažil jsem se rozhodnout, zda jsem právě poznal nějakou skutečnou minulost. Neměl jsem k tomu žádný důvod. Prožíval jsem obrazy a sdělení vlastní vizualizace. Jejich původ jsem neznal, ale jejich působení na mě bylo skutečné.
A právě tehdy zazněla otázka, která otevřela úplně jinou scénu.
„Když přichází to uvolnění, co se spontánně děje s obrazem kokpitu a šedivé postavy?“
Obraz se začal měnit.
Kokpit, ve kterém jsem ještě před okamžikem stál, začal ustupovat. Šedivá postava přede mnou pomalu mizela a spolu s ní se vytrácelo i celé prostředí. Nesnažil jsem se ten obraz udržet. Nepotřeboval jsem pokračovat v rozhovoru ani získávat další odpovědi. To, co ke mně přišlo, ve mně zanechalo zvláštní pocit uvolnění.
A potom se obraz začal vzdalovat. Jako bych opouštěl jedno místo a přibližoval se k jinému, aniž bych věděl, kam mě moje představivost zavede. Nechal jsem všechno volně plynout. Žádný cíl, žádné očekávání, žádná snaha něco objevit.
Jen jsem sledoval, co se přede mnou začne vynořovat.
A v dálce se postupně objevil nový obraz.
Okraj lesa. Stromy.
A pod nimi dvě postavy.
Muž a malý chlapec.
Zatím jsem nevěděl, kdo jsou. Jen jsem se díval, jak se obraz pomalu přibližuje.
A právě tady se naše výprava na chvíli zastavila.
Kapitola osmá: Pod duby
Chci pouze komiks – připravuje se
Součástí sekce Příspěvky – Co všechno může být pod oceány…
Návrat k Rozcestníku