Strážce tajemství
Výprava do hlubin vlastní představivosti
Starý koráb už dávno zmizel za mnou. Pokračoval jsem dál do temnoty, bez cíle a bez očekávání. Plaval jsem nízko nad mořským dnem a sledoval prostor před sebou. Přestože všude kolem byla tma, dokázal jsem rozeznávat přibližně dva nebo tři metry před sebou. Bylo to zvláštní. Jako bych si sám slabě osvětloval cestu. Světlo se pohybovalo společně se mnou a odhalovalo vždy jen malý kousek prostoru, do kterého jsem právě vplouval.
Nevěděl jsem, kam mířím. Ale necítil jsem strach. Naopak. Byla ve mně zvědavost a chuť objevovat něco, co jsem si předem nedokázal představit. Nepotřeboval jsem vědět, co mě čeká. Stačilo mi pokračovat a nechat jednotlivé obrazy přicházet.
A právě tehdy zazněla otázka, která mě přiměla všimnout si něčeho, co jsem do té chvíle nijak zvlášť nezkoumal.
„Když plaveš dál a před sebou máš jen ten malý osvětlený prostor, zůstává světlo stále stejně daleko před tebou, nebo se při pohybu nějak mění?“
Světlo zůstávalo přede mnou. Osvětlovalo stále stejnou vzdálenost, přibližně dva nebo tři metry. Jenže potom se mírně napravo najednou něco objevilo. Kus kamene. Zpočátku jsem rozeznával pouze několik mohutných výběžků. Připomínaly mi prsty přední tlapy obrovské šelmy. Něco jako lví tlapa, jen v rozměrech, které jsem nedokázal odhadnout. Viděl jsem přibližně tři prsty, jako by přede mnou stála nějaká obrovská bytost obrácená přímo proti mně.
Nevěděl jsem, co to je. A tak přišla další otázka.
„Co spontánně uděláš, když před sebou spatříš ten kámen?“
Posvítím vzhůru.
V tu chvíli se začalo dít něco nečekaného. Světlo postupně sílilo a odhalovalo prostor nade mnou. Nejdřív jsem rozeznával další kamenné útvary, potom mohutné tělo, roztažená křídla a nakonec obrovskou hlavu s otevřenou tlamou plnou ostrých zubů. S každým dalším okamžikem jsem si začínal uvědomovat velikost toho, co přede mnou stojí.
Nebyl to lev.
Byl to obrovský kamenný drak.
Jeho tělo bylo pokryté šupinami a nejrůznějšími výrůstky. Křídla měl roztažená a celý jeho postoj působil, jako by se každou chvíli chystal zaútočit. Vypadal neuvěřitelně nebezpečně. Kdybych měl jeho výraz přirovnat k něčemu obyčejnému, připomínal mi pořádně naštvaného housera. Jen v poněkud děsivější podobě.
A přesto jsem se nebál.
Zatímco jsem si ho prohlížel, začalo mě mrazit. Tělem mi projíždělo zvláštní zachvění. Nešlo o strach z jeho vzhledu. Byl to pocit, jako bych se setkal s něčím, co už nějakým způsobem znám. Přitom jsem k drakům nikdy nijak zvlášť netíhnul. O to víc mě překvapovalo, jak silně na mě právě tento obraz působil.
V hlavě se mi objevila myšlenka, že ten drak možná není jen obyčejným kamenným útvarem. Působil na mě jako strážce. Jako někdo, kdo hlídá tajemství, které nikdo nesmí znát.
Ale nic z toho jsem nevěděl jistě. Byl to pouze dojem, který ve mně obraz vyvolával. Žádné tajemství jsem neviděl. Žádnou bránu ani místo, které by měl drak chránit. Jen jeho ohromující podobu a zvláštní pocit, který ve mně probouzela.
Potom zazněla otázka:
„Když se díváš na toho obrovského draka a vnímáš jeho výhružný postoj, co tě na něm nejvíc přitahuje?“
Právě ten pocit, že je strážcem tajemství, které nikdo nesmí znát.
Nedokázal jsem vysvětlit proč. Jeho výhružný postoj mohl mít jediný účel — vzbudit strach v každém, kdo se k němu přiblíží. Ale já strach necítil. Díval jsem se na něj a stále víc mě zajímalo, proč ve mně vyvolává tak zvláštní pocit důvěrné známosti.
A potom přišla další otázka.
„Když před tím drakem stojíš a na okamžik přestaneš zkoumat jeho podobu, co spontánně pocítíš nebo uděláš?“
Postavím se mu beze strachu. Podívám se mu do očí. A potom se ho dotknu.
Bylo to naprosto přirozené rozhodnutí. Věděl jsem, že přede mnou stojí kamenný drak. Nepředpokládal jsem, že se pohne nebo na mě zaútočí. Nechtěl jsem s ním bojovat ani ho překonávat. Chtěl jsem mu naslouchat. Zajímalo mě, jestli mi skrze dotek něco poví.
A tak jsem se přiblížil k jeho přední tlapě. Právě k té, kterou jsem spatřil jako první, když se přede mnou ve tmě objevily tři kamenné prsty.
Natáhl jsem ruku a položil na ni dlaň.
„Co skutečně prožíváš v okamžiku, kdy se tvoje dlaň dotkne kamenného draka?“
Začal jsem sebou škubat.
V hrudníku se objevily zvláštní stahy. Nebolely, ale byly velmi výrazné. Celým tělem procházela silná reakce a spolu s ní přicházel podivný pocit, jako bych něco podobného už někdy prožil. Nedokázal jsem říct co, kde ani kdy. Jen jsem vnímal, že se ve mně něco nečekaně ozývá.
A potom přišel obraz.
Zkáza.
Nejdřív nic určitého. Jen silný dojem něčeho ničivého, co se odehrává všude kolem. Neviděl jsem žádné konkrétní místo, ani lidi. Nedokázal jsem určit, co se stalo. Přesto byl ten prožitek natolik výrazný, že jsem mu věnoval veškerou pozornost.
Přišla otázka, která mi pomohla rozlišit, co vlastně vnímám.
„Když říkáš ‚vidím zkázu‘, skutečně se ti před očima objevují nějaké obrazy, byť neurčité, nebo je to především silný pocit zkázy bez konkrétního obrazu?“
A tehdy se obraz začal vyjasňovat.
Viděl jsem oheň. Všude.
Žhavá hmota padala z nebe, jako by pršela láva. Kolem mě se odehrávaly výbuchy a celý prostor působil, jako by ho něco drtilo obrovskou silou. Nebylo kam utéct. Nikde jsem neviděl bezpečné místo. Ohnivá zkáza se rozprostírala všemi směry a já měl pocit, jako bych se nacházel přímo uprostřed té katastrofy.
A právě tehdy zazněla další otázka.
„Když vidíš ten oheň a žhavý déšť, odkud se na celou scénu díváš?“
Jako bych byl přímo na místě toho drtivého dopadu.
Nebyl jsem vzdáleným pozorovatelem. Obraz mě obklopoval. Oheň, výbuchy, žhavá hmota padající všude kolem. Neměl jsem před sebou žádnou mapu, žádné vysvětlení ani jediný údaj, který by mi napověděl, co vlastně sleduji. Přesto jsem ten obraz vnímal s neobyčejnou intenzitou.
A právě v tom okamžiku jsem si znovu uvědomil, jak zvláštní tahle výprava je. Ještě před chvílí jsem plaval hluboko pod vodou a prohlížel si obrovského kamenného draka. Potom jsem se dotkl jeho tlapy a v mé představě se otevřela scéna, kterou jsem vůbec nečekal.
Nedokázal jsem určit, co ji způsobilo ani co představuje. Nevěděl jsem, zda má nějakou spojitost s drakem, nebo zda jde o další samostatný obraz mé představivosti. A nechtěl jsem si odpověď vymýšlet.
Zůstal jsem u toho, co skutečně přicházelo.
Oheň. Výbuchy. Žhavý déšť.
Pocit, že není kam utéct.
A zvláštní tělesná odezva, která tomu všemu předcházela.
Nevěděl jsem, jaký příběh se přede mnou právě otevírá. Nevěděl jsem ani, jestli vůbec nějaký příběh existuje.
Ale věděl jsem, že jsem se vydal do míst vlastní představivosti, kam bych se pouhým plánováním nikdy nedostal.
A právě proto jsem nechtěl nic předbíhat.
Nechal jsem obraz zkázy před sebou a čekal, co přijde samo.
Kapitola sedmá: Pravda vyjde najevo
Chci pouze komiks – připravuje se
Součástí sekce Příspěvky – Co všechno může být pod oceány…
Návrat k Rozcestníku